Koukám, že máme víc společného, taky pěstuju kde co, od základky jsem různě po chodbách či ve třídě ulamovala větvičky pokojovek a doma sem se snažila nechat zakořenit a pěstovat. Teď v práci ulítám na ibišcích, mám před kanclem krásnou chodbu s okny a dveřmi na střechu, třetí patro a žádný vyšší barák v dohledu, jihozápad, takže hafo světla. Zbožňuju čas, kdy začnu blbout s předpěstováváním paprik a pokud se najde na parapetu místo, tak přidávám i další blbiny na zahrádku (mimo zahrady rodičů obstarávám malý plácek 2 x 2 m u bytového domu, kde bydlím - kytičky (většina toho, co mám šutru milionkrát nafoceno) a bylinky. Pak tu u nás na dvoře ještě pravidelně trdlím s nůžkama a tvaruju keříky, co tu máme, loni jsem se nechala ukecat i na sekání trávy, což jsem letos kvůli zádům a času stráveným na fotobankách předala mladším.
Ráno se taky otužuju, nějak jsem se k tomu dokopala loni v prosinci, ale jedu stylem - prohřát teplou vodou a pak otočit páčku na studenou. Super rituál po ránu, nemocná jsem paradoxně byla jen v létě a to dvakrát (otužování mělo letní pauzu, protože mi pak vždycky bylo větší vedro než předtím). Otužování se mi vyplatilo, protože nám do cesty skočil o velikoncích supr levný letecký zájezd na Madeiru a tam se to do 18ti stupňového oceánu parádně hodí

Pak už asi nic společného nenajdem, už týden mne zlobí žlučník, takže papričky a jídla z nich na nějaký čas sbohem. A v 10ti stupních by ze mě zbyl rampouch. A na noc si nahřívám pohankoví polštářek, kterým si obalím nohy, abych tomu teda nasadila nějakou korunu
