Prokládání nám komplikuje život v tom, že na PC nemá opodstatnění, ale kvůli televiznímu přenosu se stále ještě používá a je velmi obtížný vzájemný převod.
Původně film používal 24 fps. Pak u televizního vysílání se to zvýšilo na 25 fps, s představou že se bude využívat kmitočet elektrické sítě 50 Hz (v Americe 60 Hz kvůli jejich kmitočtu sítě). Kvůli blikání obrazu se přešlo na prokládaných 50 fps (Amerika 60 fps a kvůli interferenci s barvonosnou se snížilo na 59,94 fps, tedy 29,97 neprokládaných).
S dnešními obrazovkami (s delší dobou dosvitu) a digitálním zpracováním obrazu už není problém s blikáním obrazu a tak prokládaný obraz už nemá opodstatnění, naopak přináší dost komplikací, protože se takový obraz hodně těžko zpracovává. Např. nedá se měnit rozměr obrazu při přehrávání, protože tam je potřeba obraz interpolovat mezi sousedními linkami.
Problém vzniká u televizního přenosu tehdy, když se obraz natáčí/vysílá televizní (a ne filmovou) kamerou. Snímací paprsek v kameře pracuje stejně jako paprsek v obrazovce - snímá scénu po půlsnímcích (stejným způsobem se i zaznamenává, např. na VHS kazetu). Sudé a liché linky obsahují obraz časově posunutý o 1/50s. Když se takový obraz přehrává na klasické vakuové obrazovce s pomalým dosvitem, tak se linky ve vykreslování střídají. Zatímco se jeden pár linek vykresluje, druhému páru linek klesá jas (doba dosvitu). Takový obraz pak působí plynule a přirozeně.
Ovšem moderní obrazovky (LED, LCD) už nemají dobu dosvitu, zobrazují po celou dobu. Obraz by už stačilo vykreslovat jen 25x za sekundu, což je mnohem praktičtější pro zpracování obrazu. Převod z prokládaného obrazu na neprokládaný je ovšem dost náročný a neexistuje 100% metoda, vždy dochází ke ztrátě kvality obrazu.
Pokud se jen sousední linky sloučí do jednoho snímku, obsahují obraz časově posunutý a tak na hranách pohybujících se objektů jsou patrné výrazné zuby. Pokud se použije jen jedna půlka snímků, obraz sice není zubatý, ale má poloviční rozlišení. Přijatelná kvalita by byla zdvojnásobit počet snímků a aktualizovat jednou sudé a podruhé liché linky. Což znamená zdvojnásobení fps a zdvojnásobení velikosti dat a stejně tam zuby jsou stále ještě patrné, i když ne už tak výrazné. Jiná metoda se snaží simulovat dosvit paprsku, kdy požívá obraz z předchozího půlsnímku, ale s klesající vahou. Nejpoužívanější je "chytrý" deinterlace, který se snaží rozpoznávat pohyblivé a statické části obrazu. Pokud se část obrazu mění, použije tam jen jeden pár linek a tím se neobjeví zuby. Rozlišení té části obrazu se sice sníží, ale u pohyblivého obrazu to není tak patrné. Ve statických částech obrazu pak použije plné rozlišení z obou půlsnímků. Ne vždy se to ale daří správně rozpoznávat a tak výsledek není vždy 100%, vždy to znamená zhoršení kvality.
Záleží tedy na tom, jakým způsobem se záznam obrazu pořídí. Pokud je to televizní záznam (sportovní záznam, televizní novela, osobní kamera s AVCHD formátem), je obraz prokládaný, na klasickém televizoru plynulý, ale při digitálním zpracování zubatý nebo nekvalitní. Pokud se nahrává klasickou filmovou kamerou, obraz se nahrává po políčkách bez prokládání obrazu - když se takový obraz vysílá televizně, snímají se oba půlsnímky z jednoho filmového políčka. Vznikne sice prokládaný obraz, ale převod do neprokládaného obrazu je snadný, stačí jen sloučit sudé a liché linky do jednoho snímku a obraz není zubatý (protože linky nejsou časově posunuté). Proto mívají konverzní programy možnost volby, zda při konverzi použije deinterlace s jednoduchým sloučením linek (původním zdrojem je neprokládaný obraz, nevznikají zuby) nebo chytrý deinterlace detekující pohyb (zdrojem je televizní kamera s prokládáním, odstraňuje zuby, ale snižuje kvalitu).
Když natáčí filmové společnosti film, používají sice běžně klasickou rychlost 24 fps (v NTSC normě 23,976 fps, opět korekce kvůli interferencím s barvonosnou), takže při TV vysílání (nebo obraz z DVD přehrávače) jde takový obraz sloučit do progresivního módu bez vzniku zubů. Ovšem společnosti se obávají, že tím dochází ke ztrátě plynulosti obrazu a proto se někdy filmy pořizují s dvojnásobnou rychlostí 48 fps. Jde-li takový film do kina, použije se jen polovina snímků s 24 fps (přesněji, sloučí se 2 sousední snímky pro dosažení dojmu plynulosti pohybujících se objektů). Jde-li film do televizního vysílání nebo na DVD nosiče, snímá se obraz prokládaně, každý půlsnímek z jiného políčka. Při sloučení obrazu z DVD nebo TV do progresivního obrazu tím vzniká problém se zuby (což společnosti trochu i vítají, protože to zhoršuje kvalitu pirátských převodů do AVI).
Jsou i pokusy distribuovat film v původní rychlosti 48 fps (film
Hobbit). Komplikace je v tom, že takový obraz je už příliš ostrý při pohybu, protože používá příliš krátký čas závěrky (pro kina se slučují 2 snímky a tím se dosáhne jakoby prodloužení času závěrky). Když se přehrává např. na LCD monitoru, který mívá interní snímkování typicky 60 fps (tato rychlost nezávisí na nastavení fps grafické karty, je to interní záležitost monitorů, která se nedá ovlivňovat), jsou některé snímky filmu vidět po dobu 2 snímků monitoru, jiné po dobu 1 snímku (obraz se neinterpoluje na jinou fps). V každém případě je vždy na obrazovce vidět vždy snímek z původního 48 fps. Když se pohybuje objekt, oko zaznamenává jednotlivé fáze pohybu. Ale ty fáze nemají mezi sebou spojitou vzdálenost, mění se rozdílně (interference mezi 60 a 48 fps, jednou po dobu 1 snímku, jindy 2 snímky). Hrany jsou při pohybu příliš ostré. Výsledkem je, že oko takový pohyb vnímá jako nepřirozený a trhavý ("digitální"), nepůsobí plynule. Naproti tomu když se promítá film s 24 fps (nebo sloučené dvojice snímků z 48 fps), je použitý delší čas závěrky, dochází k rozmáznutí pohybujících se objektů (motion blur). Oko si lépe interpretuje informaci o pohybu, dokáže si dráhu pohybu interpolovat a pohyb vypadá mnohem přirozeněji. V tomto případě tedy snaha o zvýšení kvality vede naopak ke zhoršení dojmu.
Když se film s 24 fps vysílá v televizi s PAL normou 25 fps, nekonvertuje se fps, ale prostě se rychlost filmu zvýší o 4,1% na 25 fps. To lze pozorovat, pokud se porovná záznam filmu z TV s filmem z DVD - z televize jede rychleji. Když ale divák nemá srovnání, tak si rozdílné rychlosti ani nevšimne. Jiný případ je vysílání filmu v americké televizi NTSC. Snímky z 24 fps se převádějí na 30 fps metodou "3:2 pulldown", kdy se sousední snímky mezi sebou kombinují. A protože kvůli interferenci s barvonosnou se vysílá v rychlosti 29,97 fps (59,94 fps v půlsnímcích), vysílá se film výsledně v rychlosti 29,97/1,25 = 23,976 fps (tedy nepatrně nižší než původních 24 fps).
Naštěstí se od prokládaného snímkování dnes už postupně upouští i u televizního vysílání. U HDTV vysílání se sice stále ještě používá prokládání (1080i, ale rozlišení 720p se vysílá neprokládaně), u UHDTV se již používá jen neprokládané snímkování (2160p).